Může mediátor vést mediaci i tehdy, když klienty zná?

2. 9. 2021 | Mediace, Ze života mediátora

Jednou ze základních zásad mediace je nestrannost mediátora. Svou nestrannost mediátoři často vysvětlují klientům tak, že „neznají ani jednoho z nich a nemají na ně žádné příbuzenské nebo ekonomické vazby“. Toto je sice jen jedna rovina tak komplexní problematiky, jakou je mediátorova nestrannost, ale právě té je věnován tento článek.

Může tedy mediátor mediovat spor, když jednu nebo obě strany sporu zná?

Otázka možná vypadá jednoduše, ale odpověď je přeci jen poněkud složitější. Než budeme moct vyvodit jakýkoli závěr, je vhodné odpovědět si na následující otázky:

1. Jde o profesionální mediaci vedenou zapsaným mediátorem, nebo o řešení sporu za pomoci třetí osoby, která při komunikaci využívá mediační techniky?
2. Jak se v takovém případě cítí klienti?
3. Jak se v takové kauze cítí mediátor?
4. Je možné po provedené (a bez dohody skončené) mediaci právně zastupovat jednoho z klientů nebo mu poskytovat individuální terapeutickou (psychologickou) službu?

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Proč je nesmysl dělat mediaci intuitivně, tak nějak „od srdíčka“

1. Jde o profesionální mediaci vedenou zapsaným mediátorem, nebo o řešení sporu za pomoci třetí osoby, která při komunikaci využívá mediační techniky?

Pokud jde o řešení sporu za asistence třetí osoby, která se neprohlašuje za profesionálního (zapsaného) mediátora, ale která přitom využitím mediačních technik pomáhá svým podřízeným nebo dalším zaměstnancům hledat řešení, která oni sami vnímají jako ta nejlepší, pak je v podstatě možné, aby „mediátor“ takovou kauzu vzal. Jak bylo naznačeno, typicky půjde o případ personalistů nebo vedoucích zaměstnanců, kteří tuto pomoc svým kolegům poskytnou.

Personalista nebo nadřízený své zaměstnance zná, a všichni do mediace zapojení to vědí, což je v tomto případě nesmírně důležité. 

Pokud sporné strany souhlasí s tím, že jim s řešením jejich sporu pomůže někdo, kdo je oba (nebo jen jednoho z nich) zná, dalšímu procesu nic nebrání.

V případě zapsaného mediátora, který zná některou ze stran sporu nebo dokonce obě strany, bude třeba na danou problematiku pohlížet ještě trochu jinak. Zapsaný mediátor musí vystupovat jako odborník a jako odborník také nese za svoji činnost veškerou odpovědnost. Pokud by zapsaný mediátor, který zná alespoň jednu ze stran sporu, přivolil a takovýto spor medioval, pak v případě jakéhokoli nezdaru dává klientům do ruky pádné argumenty o tom, že nejednal se znalostí a pečlivostí, která je s výkonem jeho povolání spojena. Pro mediátora to bude logicky velice nepříjemné. A tím „nezdarem“ může být i skutečnost, že mediátor klientům – oproti jejich očekávání – nebude radit, jak mají svou věc vyřešit.

Stálo by za to, aby vzal tyto skutečnosti zapsaný mediátor při svém rozhodování v potaz a případně se tomuto vyhnul hned zpočátku, třeba doporučením některého ze svých kolegů.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Mediace v pracovním prostředí: jaké jsou její výhody a nevýhody?

2. Jak se v takovém případě cítí klienti?

Jakkoli se spor tváří jako striktně věcný, obchodní a neosobní, vždy je to spor. A chtě nechtě se projeví také emoce. Mediátor musí počítat s tím, že mediace je proces, ve kterém se emoce objeví vždy. Klienti je budou odhalovat už tím, že budou situaci líčit ze svého pohledu a budou nějak reagovat na pohled toho druhého.

Nikdo na mediaci není bez emocí a při komunikaci, bez které to nejde, se to projeví. Komunikace se neskládá jen ze slov, ale také z neverbálních projevů a z vokality. To vše o člověku vypovídá víc, než si připouští. Myšlenka na to, že nás jako mediovaného klienta v emočně vypjatých chvílích uvidí někdo, kdo nás zatím zná z úplně jiné stránky (třeba jako vždy laskavého pohodáře nebo vtipkující kamarádku, která je vždy nad věcí), může být navíc poměrně nepříjemná.

Platí, že je jednodušší své emoce a to, že jsme nebyli schopní si s danou věcí poradit sami, ukázat před někým úplně cizím. Ideálně před tím, koho už pak třeba nikdy neuvidíme.

Mediovat spor někoho, koho mediátor zná, může být velkým klínem i do soukromého vztahu. Tito lidé se pak už nikdy vzájemně neuvidí tak, jako před mediací.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Jak se připravit na vyjednávání

3. Jak se v takové kauze cítí mediátor?

Zde si bude muset mediátor odpovědět na několik otázek: Jsem si naprosto jistá/ý, že můj vztah k jednomu nebo oběma klientům opravdu neovlivní moje vedení celé kauzy? Jsem si neotřesitelně jistá/ý, že dokážu zachovat svou nestrannost? Budu schopna/en si tu nestrannost zachovat i v případě, že můj známý klient tak trochu počítá s tím, že se jako mediátor přikloním na jeho stranu a budu potvrzovat jeho pravdu?

Pokud bude odpověď na všechny otázky kladná, pak je ještě třeba, aby si mediátor ujasnil, zda se dokáže i tak plně soustředit na proces. Nebo zda se mu budou myšlenky ubíhat k tomu, že jeho kamarádi zrovna teď hodnotí ještě jeho profesionalitu a schopnosti. Jinými slovy, zda se mediátor dokáže od tohoto všeho oprostit a plně se soustředit na svoji roli profesionála.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Pro koho jsou určené kurzy mediace?

4. Je možné po provedené (a bez dohody skončené) mediaci právně zastupovat jednoho z klientů nebo mu poskytovat individuální terapeutickou (psychologickou) službu?

Advokát ani jiný poskytovatel právních služeb, jakkoli je k tomu oprávněn, nesmí ohledně konfliktu, ve kterém vede nebo vedl mediaci poskytovat právní služby. Tuto informaci naleznete i v ustanovení § 8 odst. 2 zákona o mediaci. Důvod je prostý, a sice zamezit znevýhodnění jedné ze stran konfliktu, která mediátorovi v dobré víře vylíčila vše, co považovala za nezbytné, např. při soudním nebo jiném řízení s druhou stranou téhož konfliktu.

V případě individuální psychopéče nebo terapie takový zákaz neplatí a možné to je. Terapeut neřeší klientovy spory, ale pomáhá mu vyrovnat se se situacemi, které ho v životě potkaly a které narušují jeho psychickou rovnováhu. Terapeut má, stejně jako poskytovatelé právních služeb, povinnost mlčenlivosti. Pokud už takový terapeut poskytl v konkrétním případě mediaci, mohou mu získané informace pomoci k většímu pochopení širších souvislostí klientova duševního rozpoložení.

Závěrem

Závěrem se patrně sluší odpovědět na otázku položenou hned v úvodu článku. Tak tedy, s přihlédnutím k okolnostem bude patrně možné, až na výjimky, aby mediátor mohl vést mediaci i tehdy, když zná alespoň jednu stranu sporu. Nicméně toto je třeba zvážit, právě s ohledem na všechny v článku uvedené skutečnosti.

Mediátor by tak, bez ohledu na veškerou snahu, mohl odvést medvědí službu nejen sobě, ale i svým klientům. Ne nadarmo se říká, že nejhorší klienti jsou známí, kamarádi a rodina. Jste ochotní jako mediátoři obětovat vztah s tímto konkrétním člověkem?

Vyberte si kurz mediace

Zjistěte o mediaci více a naučte se řešit jednotlivé spory použitím mediačních technik. Vyberte si některý z aktuálně vypsaných kurzů.